Rubrika: Příběh

Ráno po vytažení katetru jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak mi to krvácelo, náplast durch promočená. Po sprše mi to sestra převázala s tlakovým tamponkem a já doufala, že už to přestane téct. Při vizitě mě totiž doktoři navnadili, že ve čtvrtek nebo pátek bych mohla jít domů. To jsem ani nedoufala!

Den jinak utíkal rychle. Hodně jsem se procházela po chodbách a cvičila jsem doporučené cviky. Každým dnem jsem se cítila lépe a zvyšoval se rozsah pohybu. Mohla jsem spát na obou bocích a dalším významným milníkem bylo, že jsem byla schopna dřepnout ke kufru.

Řekla jsem si, že dost už bylo nemocničních erárních košilí a konečně jsem se převlékla do svého pyžama. Půlka osazenstva se ptala, jestli už jdu domů, když jsem převlečená…

Zábavu na pokoji nám teď obstarávala Hanička, nová pacientka s lehkou mentální retardací, ale velmi milým přístupem ke všem a ke všemu. Moc ráda si povídala, dozvěděla jsem se vše o její rodině, zvířatech i kytkách, které miluje. Den utekl jako nic.

Předposlední den v nemocnici taktéž, naštěstí rána po permcathu se umoudřila a už nekrvácela. Bylo tedy skoro jisté, že v pátek, 11 dnů po operaci půjdu domů.

V noci jsem výjimečně nemohla spát. Bylo to zrovna z 24. na 25. června po tornádu, které se přehnalo Moravou. V noci přišla ošklivá bouřka, takže každý měl obavy, jestli se nemůže něco podobného opakovat. Ve 4 ráno jsem spaní vzdala a brouzdala jsem na netu.

Na vizitě padlo konečně finální slovo a já mohla balit. Po necelých 2 týdnech jsem i já mohla obléct normální oblečení. Vychutnávala jsem si poslední oběd, který byl jako předchozí jídla, velmi dobrý. Poo mě už sanitářky „vyhnaly“ z postele a šla jsem si sednout do křesílek na chodbu. Vrchní sestra se mnou prošla propouštěcí zprávu, dostala jsem podrobný rozpis léků, kdy co brát a poučení o domácím režimu.

Zašla jsem si už sama pro léky, což byl náročný výkon, ale byla jsem šťastná. Posledních pár chvil, rozloučení na pokoji i se sestřičkami a lékaři a hurá domů.

Budíček v 5:30, odběry naposledy pěkně bezbolestně z permcathu a v 6 sanitářky vyhání z postelí, aby je mohly převléknout. Opět jsem nemohla jíst a pít, takže jsem se potloukala po chodbě, občas jsem se stavila za Andělkou, která zůstala na původním pokoji. Taky nemohla jíst, protože čekala na výstupní sono. Trochu jsem se vyděsila při vizitě, protože doktoři říkali, že mi tedy „asi dnes“ ten permcath vytáhnou, ale kdy, to nikdo nevěděl. I Andělka čekala na sono dlouho, už sbalená domů v civilním oblečení.

Dopoledne se vleklo. Přečetla jsem 3 starší čísla Epochy, střídavě jsem chodila po chodbě a vyplachovala si pusu. Žízeň se mi snášela o něco hůře, když jsem teď týden pila 4 litry denně. A žádné info, kdy to přijde. Andělka konečně přišla ze sona, dostala propouštěcí zprávu a čekala jen na odvoz. Loučení bylo krátké, protože mi sestra přišla zavázat nohy.

Přestože se katetr vytahuje v lokální anestezii, musela jsem být nachystaná na narkózu, kdyby nastaly komplikace. Proto to hladovění. Přehoupl se oběd, spolupacientky už dojedly svoje porce a já stále nevěděla, kdy půjdu na sál, a zda vůbec.

Konečně před druhou přišel zřízenec. Hurá známou cestou na sál (akorát že jsem si tu cestu vůbec nepamatovala) V předsálí jsem jen přeskočila na místní lehátko a pod prostěradlem čekala, až pro mě přijdou. Cestou na malý sál jsem zahlédla skloněné hlavy chirurgů na velkých sálech a uvažovala jsem, co asi dělají za operaci. Prostoupil mnou obrovský respekt. Před týdnem takto byli sklonění nade mnou a Andělkou a během pár hodin dokázali neuvěřitelné věci.

Na sále mě sestry napolohovaly a připevnily elektrody a tlakoměr a začalo čekání. Občas jsem koukla na hodiny, občas na hodnotu tlaku, který se měřil po 5 minutách. Sestry probíraly kvalitu jídel z dovážkových služeb a to, jak je venku vedro. Operatér stále nikde. Díky za vyhřívané lehátko. To je v momentě, kdy ležíte nazí jen pod prostěradlem na klimatizovaném sále obrovská výhoda. Dočkala jsem se až před třetí. Přišli dva vysmátí chirurgové a už to jelo. Celou mě zarouškovali, takže jsem ležela s hlavou na bok a mírně vytočenou nahoru, aby jim nepřekážela. Byl to nepříjemný pocit, protože jsem neviděla, co se se mnou děje. Proměřili si velikosti katetru, nakreslili pár čar tužkou a začali s umrtvovacími injekcemi.

Ty byly hodně nepříjemné. Při zkoušce umrtvení jsem stále cítila bolest, dostala jsem další injekci. Pak už jsem cítila jen tlak. Mohla jsem si jen představovat, jak to probíhá, jejich slovníku jsem vůbec nerozuměla. Pobavilo je, když jsem je požádala, zda bych se mohla na katetr podívat. Nejvíc nepříjemné bylo, když mi jeden z doktorů držel prsty na krční tepně, protože tím, jak vytáhli katetr, zbyla po něm dírka. Tak aby omezili krvácení a nevytvořil se hematom. Závěrečné šití bolelo, počítala jsem každý steh a pode mnou rostla louže potu. Po 20 minutách bylo po všem. Lékař mě ukázal katetr, byla jsem překvapená, jak dlouhá část byla zavedená v žíle.

Když jsem přijela na pokoj, musela jsem ležet s pytlíkem písku na krku a hrudníku, aby rány nekrvácely. Postupně to přicházelo k sobě a bolelo a viděla jsem přes obvaz, že to i přes tlak krvácí. Byla jsem hodně unavená z hladu i z bolesti, večer jsem si poprvé řekla o prášek na bolest, abych se aspoň vyspala v klidu.

Čtvrtý den od transplantace připadnul na pátek. Ranní rutina už pro nás byla hračka. Došourat se k umyvadlu na mytí a čištění zubů, brnkačka. Dobelhat se na váhu, též brnkačka. Dopolední rehabilitace, s prstem v nose projít celou chodbu tam a zpátky. Taky nám oběma vytáhli jeden drén, o jednu „kabelku“ méně.

O víkendu panoval na oddělení větší klid. Nebyla rehabilitace, takže jsme dostaly za úkol opakovat naučené cviky. To jsem zvládla 2x za den, jinak jsme na střídačku chodily a ležely, četly si nebo povídaly. Večer jsem koukala na pohádku a záhy u ní usnula. Každý den jsem spala lépe a méně jsem se v noci budila, také i díky tomu, že jsem byla schopna si lehnout na pravý bok. Musela jsem si jen dávat pozor na hadičky, abych za ně nechtěně nezatáhla.

Konečně jsem si taky troufla jít do sprchy. Opatrně se svléct, opatrně si sednout do sprchy a zbytek času nechat na sebe jenom téct teplou vodu. Euforie mě vyhecovala i k mytí vlasů. Může být někdo silnější než já?

V neděli mi udělala radost doktorka, když dovolila, aby mně vytáhli močový katetr. Ten se po operaci nechává 5-6 dní, protože močovod je přišitý ke stěně močového měchýře a pokud by se měchýř příliš naplnil, hrozí riziko popraskání stehů. Nařídila jsem si budíka a každou hodinu jsem chodila na WC. Protože jsem dle pokynů poctivě pila, bylo to nutné. Během dne ještě přišel chirurg a doslova vyškubl druhý drén. Bez hadiček, taková úleva! Chodila jsem celé odpoledne po chodbě a užívala si pocit svobody. S ostatními pacienty jsme si sesedli na křesílkách v chodbě a udělali si takovou pyžamovou „party“ (rozumějte, došourali jsme se na chodbu a sdělovali jsme si svoje neduhy, počítali množství léků, stehů a orgánů v těle…)

Týden od nástupu jsem šla na normální pokoj. Dostala jsem poslední dávku Thymoglobulinu a dozvěděla jsem se, že následující den mě zbaví poslední hadičky – permcathu. Těšila jsem se, že po 8 měsících se konečně zbavím té otravné hadice čouhající z hrudníku. Konečně se budu moct CELÁ vysprchovat.

Je půl šesté ráno den po transplantaci. Ranní odběry krve a moči jsou díky katetrům bezbolestné a extrémně rychlé. Cítila jsem se docela dobře, rána bolela jen při pohybu, což bylo v mém případě pouze vrtění na posteli. V šest, jako každé ráno, naběhly sanitářky převlékat postele, naštěstí jsem byla ušetřena jejich „řádění“, protože jsem zatím nemohla vstát.

Když sestra obešla všechny pacienty, přišla znovu za mnou, abych si zkusila sednout a ona mě mohla umýt. Mám to nacvičené od minulé operace. Člověk se musí pomalu přetočit na bok (au au, to nevypadá dobře), potom opatrně posunout nohy a dát je dolů z pelesti. Nakonec se musíte vzepřít na ruce a posadit se. Přestože jsem si napolohovala postel dost vysoko, bolelo to a v sedě mě tak strašně pálila rána, že jsem si musela zase lehnout. Mytí tentokrát bude v leže (to mám už též nacvičené). Sestřička donesla škopíček a žínku k posteli, podala jsem si sprcháč a začala jsem se mýt. Ačkoliv to bylo spíš jen takové šudlání, užívala jsem si to na maximum. A co teprve, když mi sestra umyla záda… Během pomalého otáčení z boku na bok jsem se s pomocí oblékla do erární košila a vyměnili mi aspoň podložku. Zbývalo vyčistit zuby. Nabídku nechat si namazat záda kafrovou mastí jsem okamžitě využila. Jako znovuzrozená.

Po sedmé přinesli snídani a i když jsem hlad nepociťovala, zkusila jsem sníst půlku loupáku a puding. Nakonec jsem si pochutnala a vypila jsem i půlku hrnku nemocničního kafe. Po snídani jsem brouzdala na netu a obepsala povinné kolečko rodinných chatů a přátel. Když přišla skupina lékařů na vizitu, netrpělivě jsem čekala na výsledky. Byly skvělé. Ledvina pracuje vzorně, přes noc jsem „vyčůrala“ 10 litrů, kreatinin 120. Všechno šlape, jak má.

Dalším z překvapením (a to příjemným) byl příchod rehabilitační sestry. Začala jsem jednoduchými cviky na posteli, dýchání do břicha, zvedání rukou, propínání nártů, kroužení kotníků. Pěkně pomalu, počítat do 8, nádech, výdech. Jsem zvyklá na cvičení, takže i přes bolest v ráně mi bylo po cvičení zase o kousek líp.

Zbytek dne jsem střídavě brouzdala na netu, četla, cvičila, spala a hlavně pila. Najedou jsem potřebovala dohnat předchozí měsíce permanentní žízně. Večer jsem zkoušela volat Andělce, ale měla vypnutý telefon. Přece jen měla silnější narkózu, tak byla asi ještě mimo. Největší radost mi udělalo to, že jsem si zkusila sama sednout a vydržela jsem pár minut v sedě.

Další noc jsem spala o něco lépe (stále bez prášku na bolest i na spaní). Ráno tradiční budíček, odběry a mytí. Aktivně jsem se sama posadila sanitářka mě namotivovala, ať rovnou zkusím vstát. Šlo to snadno. Když už jsem stála, zkusila jsem ujít první krůčky. Byla jsem překvapená, jak to šlo snadno. Došourala jsem se k váze a pak mě dovedli k umyvadlu. Myla jsem se sama a to bylo neskutečné blaho. Sanitářka mi jen umyla a namazala záda a já jsem se vydala na cestu do postele. Po ránu slušný výkon (nutno podotknout, že stále s pytlíkem v jedné a 2 drény v druhé ruce). Snídaně, vizita a rehabilitace. Dostala jsem pochvalu, že jsem vstala a rovnou jsem šla na druhé kolo. Vyšly jsme na chodbu, že pro mě mají překvapení. No překvapení to bylo. Andělka se „řítí“ proti mně ve stejném předklonu s pytlíky tělních tekutin v rukách. Zbytek dopoledne jsem seděla v rámci rehabilitace v křesle, kde jsem snědla i oběd. Protože pán vedle už byl odstěhován na normální pokoj, přestěhovali ke mně Andělku. Konečně jsme byly zase spolu, i když jsme byly obě ještě bolavé a různě jsme hekaly, jak jsme se převalovaly na postelích.

Zbytek dne plynul v poklidu, sama jsem cvičila na posteli i jsem zkoušela sedět a vstát. Chodit jsem zatím sama nemohla, protože jsem byla připojená na monitor a taky mě kapala infuze s Thymoglobulinem, což je látka, která potlačuje imunitu. Pro mě však bylo velkým posunem, že už jsem byla schopna sedět u jídla a byla jsem tak samostatnější.

Vzbudila jsem se o půl 6, drogy z předchozího večera působily skvěle. Na oddělení probíhala ranní rutina. Sestry nabíraly krev, měřily tlak a teplotu. Díky permcathu jsem toho ušetřena, protože veškerou krev mi sosali z něj. Sanitářky převlékaly postele, nosily čaj pacientům a vtipkovaly. Není nic lepšího, než čerstvě povlečená postel po ránu. Od večera jsem nepila, takže jsem si chodila vyplachovat pusu. Tentokrát mi to nevadí, na žízeň jsem zvyklá.

Andělka byla taky vzhůru, radila jsem jí vyplachovat pusu a snažila jsem se ji rozptýlit. Před 7 jí zavázali nohy a záhy se přiřítil zřízenec s vozíkem, což znamenalo jediné. Jde se na to. Vypadala vyděšeně. Poslední pohled a klapnutí dveří oddělení. Byl to strašně zvláštní pocit. Podivné časové vakuum jsem si zkrátila povídáním s klukem, který transplantaci podstoupil před 2 týdny. Ledvinu mu daroval jeho tatínek. Stavila se za mnou doktorka a říkala, že se na sál pojedu mezi 10 a 11. Odebrání ledviny je náročnější operace než její vložení. Chirurg nejprve laparoskopicky odřeže a doslova zataví všechny cévy vedoucí k ledvině a od ledviny, to stejné provede s močovodem. Doposud to nezní děsivě. To děsivé teprve přijde. Ledvina se totiž musí vytáhnout. Doslova. Proto lékař udělá řez v podbřišku (nebo směrem k boku), sáhne rukou do útrob a orgán vyndá. Představovala jsem si, v jaké fázi se Andělka na operačním stole právě nachází…

Čas se vlekl. Brouzdala na netu, vyplachovala jsem pusu a chodila na záchod. Dostala jsem instrukce umýt se celá desinfekčním sprchovým gelem, po půl 9 jsem zaplula do sprchy a byla tam co nejdéle (v rámci společné nezamykatelné nemocniční koupelny), protože mi bylo jasné, že to je na dlouhou dobu poslední „pohodlné“ sprchování. V 9:15 přišla sestřička s obvazy v ruce. To znamenalo jediné, je čas. Převlékla jsem se do krátké nemocniční košile, která sahá sotva pod zadek a sestra mi ovázala nohy. Přišel se za mnou podívat hlavní operatér, prohmátl mě břicho a bez špetky emocí pronesl, že to půjde dobře. O pár chvil později se s vozíkem přiřítil zřízenec. Stejný, co vezl Andělku. Vyskočila jsem na vozík a vyrazili jsme vzhůru, tedy spíš dolů na sál. V předsálí jsem si přelezla na místní lehátko a rovnou jsem si sundala erární košili. Ihned se objevil anesteziolog, ujasnil si, že jsem to opravdu já, kdo dostane ledvinu a začal vysvětlovat průběh uspání. Budou mě píchat epidural, tím pádem dostanu jen slabší narkózu. Zní to divně a možná až morbidně, ale těšila jsem se, že zažiju něco nového. Na operačním sále bylo chladno, proto jsem byla příjemně překvapená z vyhřívaného operačního stolu.

Píchání epiduralu jsem vůbec necítila. Doktor mi prohmatával obratle a najednou říká, že už to je. Smála jsem se, když říkal, že mám dlouhá záda. Během procedury jsem se sestra ptala, jak dlouho bude příprava trvat. Vedle jsou už připravení. To znamená, že ledvina je venku jen o pár metrů ode mě. Položila jsem se na stůl, nohy jsem stále normálně cítila. Sestra mě informovala o zavedení močového katetru, přikývla jsem, ale zbytek mám už v mlze. Poslední slovo, které si pamatuju je Propofol. Tma.

Probudila jsem se na sále jako po krásné prospané klidné noci. Nic nebolelo. Doléhal ke mně hlas, že operace trvala hodinu a půl a dopadla dobře. Cestu na oddělení si nepamatuju, chtělo se mně stále strašně spát. Ale pamatuju si, že jsem zahlédla Andělku na pokoji. Vypadala strašně zdrchaně. Převezli mě na druhý JIP a začala jsem cítit bolest v operační ráně. Zapojili mě na monitor, saturaci, manžetu na tlak a dali mně kapat limonády, jednu do katetru, jednu do epilinky. Bolest postupně polevovala a já zase usnula.

Zbytek odpoledne jsem pospávala, ale postupně jsem se cítila bdělejší. Slyšela jsem, že volal manžel Andělky a ptal se, jak jí je. Pak jsem slyšela, že volá ségra a ptá se na nás obě (ležela jsem na posteli hned vedle sesterny). Přišla za mnou doktorka a říkala, že vše proběhlo dobře, obě jsme to zvládly a že můžu zavolat domů, pokud se na to cítím. Byla jsem docela při smyslech, tak jsem hned volala rodičům a manželovi, zpětně si však nevybavuju, co jsme si říkali.

Jediné, co bylo nepříjemné, že jsem necítila nohy. Chtěla jsem je pokrčit a nešlo to. Přicházely k sobě postupně až večer, pravá dřív než levá. Snažila jsem se měnit polohy z lehu do polosedu a aspoň propínat nárty. Rána mě v klidu nebolela, cítila jsem ji, když jsem se hýbala. Trochu jsem zkoušela přetočit se na bok, ale to nešlo. Břicho jsem měla celé oranžové od desinfekce a v pravém podbřišku obrovskou náplast. Z pod ní čouhaly dvě hadičky od drenů a samozřejmě močový pytlík. Pití mi povolili už asi 4 hodiny po operaci, tak jsem si hned vyžádala čaj a pustila jsem se do toho. Takové blaho! Zalila mě neskutečná euforie. Na „úkol“ hodně pít jsem se těšila nejvíc a poctivě jej plnila. Po transplantaci začne masivní vylučování moči, sestřička chodila snad po 2 hodinách vypouštět.

Večer jsem záhy usnula a i když jsem se často budila, protože nejsem zvyklá spát na zádech, dobře jsem se vyspala. Ani jsem nechtěla nic od bolesti, protože mně stačila analgetika z epilinky.

Vzbudila jsem se v 5 ráno nutkáním na záchod, nervy pracují. Manžel vstával do práce a já s ním, ačkoliv jsem čekala sanitu až o hodinu později. Saniťák nakonec přijel o dost dřív, takže jsem paradoxně nebyla nachystaná. Naštěstí jsem měla vše sbalené, tak jsem si jen vzala vodu a suchý rohlík, rychle se oblékla a běžela s kufrem dolů. Cestou jsme nasbírali další pacienty a vyrazili vstříc Brnu v pondělní ranní špičce. Dorazila jsem do transplantační ambulance a čekala jsem na Andělku. Měla zpoždění, tak jsem si čas krátila internetem.

Když už jsme byly obě přítomné, nahlásily jsme se na recepci a odtud jsme zamířily na centrální příjem pacientů. Tam jsme se nezdržely dlouho a zamířily jsme na Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie, neboli CKTCH, oddělení 14. Hned po příchodu nás překvapili pacienti s centrální kanylou v krku, pomalu se šourající po chodbě s pytlíky moči v rukách. Andělka byla zaskočená, kanylu v krku ještě neviděla. Mně to nepřekvapilo, za poslední rok jsem toho viděla a zažila v nemocnicích až až. Přišly jsme brzo a ještě pro nás neměli nachystané postele, proto jsme si mohly zajít na svačinu a kávu. Obě jsme myslely, že to je na pár dní poslední jídlo, tak jsme si na chodbě ty rohlíky a kafe z automatu řádně vychutnaly.

Za hodinu jsme se vrátily zpět na oddělení a to už jsme dostaly přidělené postele. Andělka dostala samostatný pokoj, já se dvěma dalšími spolubydlícími. Paní po transplantaci jater tam ležela už měsíc a druhá po srdečním zákroku se chystala domů. Opatrně jsme se seznamovaly a povídaly si o banalitách, i když jsme záhy skončily u zdravotních problémů. Nemocniční košile zkrátka sbližují.

Oddělení je malé, s komorní atmosférou, 2 JIPky a 3 standardy, dohromady 13 lůžek. Postupně jsme vyřizovaly se sestřičkami nutnou administrativu, informované souhlasy a dotazník před anestezií. Uvádí se zde všechny nemoci, léky, předchozí operace a jejich případné komplikace. Znovu nám vysvětlily, jak bude vše probíhat a co se s námi bude dít. Na oddělení panovala velmi uvolněná atmosféra a byla jsem ráda, že Andělku všichni vyzdvihovali, jak je statečná a odvážná. Což ona opravdu je.

Překvapením pro nás obě byl oběd, polévka i hlavní jídlo byly opravdu dobré. Z toho jsem měla upřímný strach, nemocniční jídlo nemá většinou dobrou pověst a zkušenosti z naší městské nemocnice nemám zrovna příjemné. Po obědě jsme si povídaly a užívaly čas strávený společně. Později odpoledne mě napojili na dialýzu. Vtipné je, že to byla moje dialýza číslo 100. Sestřička mě chodila pořád kontrolovat a divila se, že zvládnu odsátí litru vody. Brnkačka, rekord jsem měla 1900 ml. 3 hodiny rychle utekly a najednou byl podvečer. Což znamenalo jediné, žádné jídlo. Naopak se přiblížil čas čištění střev. Andělka se musela očistit důkladně, takže pila projímací utrejch a později dostala i klystýr. Já jsem dostala „jen“ Yal gel, což je jen takové lechtátko, až jsem měla strach, zda to bude stačit.

Večer nás obě bolela hlava z hladu, únavy a nervozity. Volaly jsme si s rodinou, mluvily o banalitách, snažily jsme se nemyslet na to, co nás čeká. Před spaním jsme se rozloučily. Bylo to hodně emotivní, brečely jsme. Slova nedokázala vyjádřit, jak moc jsem vděčná, že tohle všechno pro mě podstoupila. Obě jsme si vzaly drogy na spaní. I když jsem nebyla extra nervózní, neusnula bych. Spací drogy záhy zabraly a já usnula tvrdým chemickým spánkem.

Všechna vyšetření provedená. Dárce i příjemce způsobilí podstoupit operační zákrok. Administrativně je centrum schopno zorganizovat operaci do měsíce. Ale covid. Čekání po stodvacátépáté… Celá rodina tak žila v podivném vakuu. Všichni jsme netrpělivě očekávali telefonát z nemocnice, kdy nám potvrdí, že už uvolnili oddělení pro příbuzenské transplantace. Já jsem jejich nadšení mírnila, protože vždy existovala možnost, že operaci lékaři nepovolí.

V mezičase jsem stihla druhou dávku očkováni proti covidu, po které mi bylo hůř než po první dávce. Proležela jsem dva dny v horečkách a proklínala celý svět. Z dubna jsme se přehoupli do května, případy covidu rapidně klesaly. Co ovšem neklesalo, byl můj pocit žízně. Jakmile se oteplilo, bylo pro mě čím dál těžší dodržet maximální příjem tekutin. Kvůli vyšším přírůstkům váhy mezi dialýzami jsem opět snížila množství tekutin, tentokrát na 1400 ml za den. Úzkostlivě jsem hlídala každou kapku vody a byla zklamaná z každých 100 g navíc při vážení. Měla jsem pocit, že čím déle jsem na dialýze, tím hůře ji snáším. Během procedury se mi motala hlava a po ní se mi klepaly nohy, ačkoliv tlak jsem měla dobrý a výsledky odběrů byly stabilní. Tentokrát nepomohlo ani další navýšení suché váhy, tedy pomohlo to. Tak na týden. Život se mi smrskl jen na dialýzu a žízeň. Těšila jsem se, až se budu moct konečně pořádně napít a zároveň mě děsilo, že k tomu může dojít až za několik měsíců nebo let, když nám z nějakého důvodu operaci s Andělkou nedovolí.

V půlce května šla Andělka na úplně poslední vyšetření a to na konzultaci s psychologem. Je to sice spíše formální, ale důležité, aby lékaři zjistili, zda není dárce pod nátlakem a zda je jeho rozhodnutí opravdu dobrovolné. Myslela jsem, že výsledky opět nějakou dobu potrvají a až na jejich základě naplánují operaci. Jaké bylo moje překvapení, když mi A. radostně volala, že za měsíc nastupujeme na operaci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přece jen se konečně dočkám.

V práci jsem raději ještě nic neříkala. Jen jsem podnikala nenápadné kroky k tomu, abych vše důležité řádně uzavřela a předala. Mentálně jsem se začala připravovat na celou akci. Po minulých operačních zkušenostech jsem byla raději opatrná a chtěla jsem být připravená na všechno. I na to, že se ledvina nechytne a já budu pokračovat v dialýzách.

V týdnu před operací jsme naposledy navštívily transplantační ambulanci. Lékařka nám popsala, jako vše bude probíhat a dostala jsem svůj první recept na imunosupresiva. Při poslední dialýze jsem se rozloučila se sestřičkami a všemi svými „spolubojovníky“. Cítila jsem radost ale i smutek. Přeci jen jsem se vídali 3x týdně předchozích 8 měsíců a to se vám zaryje pod kůži.

Poslední sklenice grepového džusu, balení kufru a rozjímání. Najednou je neděle večer a voláme si s Andělkou. Obě jsme nervózní, ale obě pevně věříme, že všechno dobře dopadne.

Začal nový rok. 2021. Přemýšlela jsem, co se všechno stane. Jak dlouho budu chodit na dialýzu? Dočkám se vůbec transplantace? A jak to bude s covidem? Samé nepříjemné otázky. Řekla jsem si, že nemá cenu se trápit dopředu, protože dopředu nikdo nic neví, jak s oblibou říká můj šéf. Tedy už bývalý, protože do toho všeho jsem změnila pozici v práci a od ledna jsem nastoupila na jeho místo.

Opět jsem zajela do stereotypu práce-dialýza-volno a čas letěl jako splašený. V práci jsem si zvykala na novou funkci a často jsem si brala počítač na dialýzu. Jenže během ledna jsem však zaznamenala, že se postupně zvyšuje množství vody, které ze mě odčerpávají při dialýze. Když už hodnoty stoupaly ke dvěma litrům, začal mi vždy v průběhu procedury klesat tlak a cítila jsem se slabá. Když jsem šla domů, klepaly se mně nohy a cítila jsem se vyprahlá. Doma jsem si musela pokaždé lehnout a zase jsem se cítila o něco víc unavená. Při dialýze mě začaly chytat mírné křeče do prstů u nohou. Samozřejmě jsem věděla, že se to stává a může stát, nebyla jsem si však jistá, kdy je to normální a kdy už ne. Na začátku jsem totiž dostala kartičku dialyzovaného pacienta, kde bylo velkým červeným písmem napsáno „v případě křečí trvajících déle než hodinu po dialýze, volejte na číslo…“.

Tak jsem to neřešila, až se mi jednou po 3 hodinách na křesle udělalo blbě a zamotala se mně hlava. Byla jsem opravdu vyděšená, protože podobný stav jsem ještě nikdy v životě nezažila. Obsluhující sestra zastavila stahování vody a po napití čaje jsem to rozdýchala. Bylo to vlastně logické. Po podzimním blitíčkovém hubnutí přišlo opětovné nabírání váhy a tím se moje přírůstky zdály větší. Požádala jsem tedy o přeměření množství vody a ukázalo se, že jsem opravdu přibrala. Navýšení suché váhy o kilo záhy vyřešilo všechny nepříjemné stavy během dialýzy. Zatím.

Po první nepříjemné zkušenosti jsem začala řešit přírůstky před každou dialýzou a snažila jsem se, aby byly co nejnižší. Začala jsem s přesným odměřováním tekutin na 1750 ml za den. Před dialýzou jsem nic nejedla a jen jsem si lokla pití. Přemýšlela jsem dokonce nad oblečením, aby vážilo co nejméně (což uprostřed zimy moc nešlo). Život se teď smrsknul jen na počítání, kolik ještě mohu vypít a do každodenní rutiny se přidal nový element. Permanentní žízeň.

Když jsem poprvé zaznamenala, že po mytí vlasů je kolem sítka odpadu víc vlasů než obvykle, mávla jsem nad tím rukou. Když se to ale opakovalo po každém mytí, zjistila jsem, že vlasy padají prakticky pořád. Kartáč plný po každém pročesání, každé prohrábnutí vlasů znamenalo hrst mezi prsty. Nikdy jsem nebyla typ, co by se hroutil ze vzhledu, ale přiznám se, že ztráta vlasů zasáhla moji psychiku víc než bych čekala. Během necelého měsíce se culík ztenčil snad o 80 %. Nebyla jiná možnost, než zbytek vlasů razantně zkrátit. Chvíli jsem uvažovala, že půjdu dohola. Nakonec jsem objednala šátky a čekala, kdy najdu odvahu je začít nosit. Ten moment nastal ve chvíli, kdy mi začala prosvítat kůže na hlavě. Ze začátku jsem se cítila divně, ale pak jsem si zvykla. Zkrátka jsem teď byla „žena v šátku“. Po pár dnech jsem si na šátek zvykla a zjistila jsem, že společně s respirátorem tvoří dobrou masku a ochranu proti okolí nejenom ve fyzické rovině, ale i v té psychické. Přestože jsem mezi lidmi vyčnívala, byla jsem pro ně vlastně neviditelná.

Nezbývalo nic jiného, než se vydat na kožní. Příčina padání se objevila zcela banální. Po prodělané sepsi organismu se tělo vyčerpalo natolik, že se zaměřilo na přežití a živit vlasy pro něj bylo zbytečné. Prý se to stává po takovém šoku, v mém případě okořeněné selháním ledvin. Nevím, zda mě zachránila zázračná vodička s kortikoidy od lékařky, nebo tělo samo rozhodlo, že má dost živin i na vlasy. Ale po 2 měsících zoufalství padání přestalo. Škody však jsou doteď masivní a je mi jasné, že to bude trvat minimálně rok, než vše opět doroste.