Čtvrtý den od transplantace připadnul na pátek. Ranní rutina už pro nás byla hračka. Došourat se k umyvadlu na mytí a čištění zubů, brnkačka. Dobelhat se na váhu, též brnkačka. Dopolední rehabilitace, s prstem v nose projít celou chodbu tam a zpátky. Taky nám oběma vytáhli jeden drén, o jednu „kabelku“ méně.
O víkendu panoval na oddělení větší klid. Nebyla rehabilitace, takže jsme dostaly za úkol opakovat naučené cviky. To jsem zvládla 2x za den, jinak jsme na střídačku chodily a ležely, četly si nebo povídaly. Večer jsem koukala na pohádku a záhy u ní usnula. Každý den jsem spala lépe a méně jsem se v noci budila, také i díky tomu, že jsem byla schopna si lehnout na pravý bok. Musela jsem si jen dávat pozor na hadičky, abych za ně nechtěně nezatáhla.
Konečně jsem si taky troufla jít do sprchy. Opatrně se svléct, opatrně si sednout do sprchy a zbytek času nechat na sebe jenom téct teplou vodu. Euforie mě vyhecovala i k mytí vlasů. Může být někdo silnější než já?
V neděli mi udělala radost doktorka, když dovolila, aby mně vytáhli močový katetr. Ten se po operaci nechává 5-6 dní, protože močovod je přišitý ke stěně močového měchýře a pokud by se měchýř příliš naplnil, hrozí riziko popraskání stehů. Nařídila jsem si budíka a každou hodinu jsem chodila na WC. Protože jsem dle pokynů poctivě pila, bylo to nutné. Během dne ještě přišel chirurg a doslova vyškubl druhý drén. Bez hadiček, taková úleva! Chodila jsem celé odpoledne po chodbě a užívala si pocit svobody. S ostatními pacienty jsme si sesedli na křesílkách v chodbě a udělali si takovou pyžamovou „party“ (rozumějte, došourali jsme se na chodbu a sdělovali jsme si svoje neduhy, počítali množství léků, stehů a orgánů v těle…)
Týden od nástupu jsem šla na normální pokoj. Dostala jsem poslední dávku Thymoglobulinu a dozvěděla jsem se, že následující den mě zbaví poslední hadičky – permcathu. Těšila jsem se, že po 8 měsících se konečně zbavím té otravné hadice čouhající z hrudníku. Konečně se budu moct CELÁ vysprchovat.