Pooperační nevolnost, sepse a nakonec selhání ledvin. Bylo mně měsíc v kuse zle, tak jsem čekala na dialýzu jako na smilování. Bylo naivní si myslet, že jako mávnutím kouzelného proutku se vše zalije sluncem a jednorožci budou surfovat na obláčcích kolem duhy. Doktorka mě upozornila, že to nebude ze dne na den lepší, já jsem však doufala, že teď už se vše v dobré obrátí.
První dialýzu jsem měla na dvě hodiny. Sestřičky mi vše vysvětlily, neustále mě chodily kontrolovat, jak to zvládám. Vše bylo nové a zajímavé, desinfekce hadiček, napojení, krev protékající přístrojem, která se zase vrací zpět do těla. Pozorovala jsem ostatní pacienty, sledovala, zda jsou napojení přes shunt nebo katetr jako já. Byla jsem tam suverénně nejmladší. Během procedury jsem nepocítila žádné nepříjemné stavy. Rychle to uteklo a šla jsem zpět na oddělení. Mírnou nevolnost po obědě jsem přičítala nemocniční polévce. Odpoledne jsem dostala poslední trasfuzi a po ní jsem mohla domů. Další dialýza byla hned následující den, v sobotu ráno jsem tedy vstala brzo, abych v půl 7 byla na značkách. Opět jen 2 hodiny a opět bez komplikací.
Zbytek víkendu jsem byla doma. Bolela mě rána po zavedení katetru, stále jsem se necítila úplně fit, opět jsem po částečném zlepšení ztratila chuť k jídlu. V neděli odpoledne jsme se šli projít a potom jsem cítila, jako kdyby na mě šla teplota. Nemýlila jsem se, rovnou zase horečka. V pondělí ráno jsem volala na dialýzu, co s tím. Automaticky jsem byla zařazena do kategorie „covid podezřelý“ kvůli předchozímu pobytu na interně. Po několika telefonátech se mi podařilo zajistit přednostní PCR test. Nadopovala jsem se paralenem a přiznám, že do nemocnice jsem se nechala zavézt taxíkem (vybavena respirátorem FFP3 a rouškou). Sestřička z dialýzy provedla stěr na chodbě. Celý zbytek dne jsem se potila a bylo mně (opět) blbě, od žaludku i po těle. Měla jsem strach, že to opravdu je covid. Naštěstí druhý den horečky polevily a nakonec se covid nepotvrdil a proběhla tak třetí dialýza, tentokrát už tříhodinová. Celá tato epizoda byla nejspíš jen reakce těla na dialýzu. Krevní testy potvrdily zvýšené CRP a putovala ke mně další antibiotika. Protože moje tělo bylo prakticky otrávené a bylo zvyklé na určité dávky škodlivin, tak vyčištění krve pro něho bylo paradoxně šokem.
Zahájila jsem pravidelný režim dialýza 3x týdně na 4 hodiny. V prvních dnech jsem po ní byla stále unavená a hlavně jsem nemohla nic jíst. Snědla jsem sotva pár soust a pak jsem se dávila. Několikrát jsem i zvracela. V tu dobu jsem se cítila naprosto mizerně. Já takový milovník jídla jsem se najednou na jídlo nemohla ani podívat. Užmoulala jsem sotva půlku rohlíku a klapka se zavřela. Přežívala jsem na rohlících a čistých vývarech. Dostala jsem léky na nevolnost a po nich mně bylo ještě hůř. Cítila jsem podivný neklid, nemohla jsem ležet, sedět, nic. Po 2 dnech jsem je zahodila. Doktoři mě utěšovali, že to přejde, tělo se po velké zátěži musí srovnat a to chce čas.
Zhubla jsem 6 kilo, svaly se záhadně vytratily a zbyla kostra obalená zbytkem tuku. Kromě fyzického vyčerpání na mě dolehlo i to psychické. Přepadaly mě chmurné myšlenky a zažívala jsem jen depresi a pocity zmaru. Připadala jsem si nicotná, zbytečná, ubohá. Jaký smysl má teď můj život, když jsem závislá na přístroji a nejsem schopná pořádně fungovat. Chtěla jsem už fungovat aspoň doma, ale vaření, mytí nádobí nebo úklid mě vyčerpávaly. Nevydržela jsem ani dlouho u počítače, a když už jsem na něm byla, poslouchala jsem samé depresivní písničky. Většinu dne jsem prospala, protože spánek mě milosrdně oprostil od všech fyzických a psychických trápení. Pár minut po probuzení mi bylo nejlíp.
Změna přišla po 3 týdnech. Nečekaně, ze dne na den. Najednou jsem snědla celý rohlík a nebylo mně zle. Další den jsem už snědla půlku oběda a nebylo mně zle. S další snězenou porcí jsem cítila ohromný nával energie. S každou další snězenou porcí jsem pak byla schopna ujít delší vzdálenost. Užívala jsem si najednou každé jídlo a měla jsem chutě na samá hutná a tučná jídla. Pamatuju si tu euforii, když jsem poprvé zvládla dojít nakoupit, když jsem poprvé ušla naši tradiční vycházkovou trasu. Během dalších dvou týdnů jsem se cítila plná energie a vrátila jsem se na zkrácený úvazek do práce. Snadno jsem si zvykla na nový režim a i přes nepříjemnosti spojené s covidem, jsem byla vděčná, že se zase vše uklidnilo a já můžu „normálně“ fungovat.