Do nemocnice jsem nastoupila v neděli. Předcházelo několik telefonátů, protože kvůli covidu byly zrušeny všechny neakutní plánované operace. Naštěstí zásah primáře nefrologa u primáře gynekologa znamenal, že se vše uskuteční, protože můj stav byl vyhodnocen jako subakutní. Absolvovala jsem totiž další cyklus a rozhodně nebyl slabší, přestože jsem už Mirceru nedostala. Při nástupu na oddělení jsem měla hemoglobin opět 70. Před operací jsem byla klidná. Koukala jsem na Netflix, mezitím mi kapala transfuze, brouzdala jsem na netu. Na pokoji jsem byla sama, na oddělení klid. Gynekologie byla dočasně přesunutá na dětské oddělení, barevná výmalba a veselé obrázky na stěně dodávaly odvahu. I obávané čištění střev před operací proběhlo snáz, než jsem čekala.
Na operaci jsem se dobře vyspala díky kvalitním drogám a pondělní konzilium mě nerozhodilo, přestože ve vyšetřovně bylo kromě primáře dalších asi 5 doktorů a 3 medici a samozřejmě sestřičky. Zavázat nohy, svléknout a už jedu na sál. ARO doktorka i sestra byly velmi příjemné, vtipkovaly o anestezii (přirovnaly to k panákům) a já usnula hned. Když jsem se probudila, hned jsem komunikovala a uklidnilo mě, když mi doktorka říkala, že vše proběhlo v pořádku a operace trvala jen hodinu čtyřicet minut. Převezli mě na JIP a píchli lék proti bolesti. Pospávala jsem a v mezičase žebrala o napití. Večer mi konečně přinesli teplý ovocný čaj, který mi po 16 hodinách bez pití připadal jako nejlahodnější limonáda. Operační rána moc nebolela a pípání přístrojů tolik nerušilo. Večer jsem dostala opiáty a asi do půlnoci spala. Zbytek noci už tak veselý nebyl. Z vedlejších kójí se ozýval nářek a sténání a mě začalo bolet břicho od zaražených větrů. Při laparoskopické operaci se totiž do dutiny břišní vhání plyn a ten pak logicky musí ven. Někteří pacienti to snáší hůře a já bohužel patřila mezi ně. Na zaražené prdy totiž nefunguje žádný lék proti bolesti.
Noc na JIPu se vlekla, snažila jsem se alespoň hýbat nohama a mírně se přetáčet na boky, aby mi čas rychleji utíkal. Ráno jsem čekala, co se bude dít. Hned po 6 hodině přišel zřízenec na mytí, to bylo velmi příjemné a hned jsem si připadala lépe. Později přišel doktor a zhodnotil, že jsem schopna převozu na normální pokoj. Tam jsem poprvé s pomocí sanitářky zkoušela vstát. Motala se mi hlava, ale zvládla jsem to. Vstávání a pak i chození jsem nacvičovala po zbytek dne, největší výkon bylo čištění zubů u umyvadla. Stále mě však trápilo nafouknuté břicho. Espumisan nezabral. Přišla další noc a ta byla krutá. Nemohla jsem spát, břicho jak balon, ale aspoň část vzduchu šla ven. Pochodovala jsem po pokoji a v mezičase jsem volala sestru pro svoji spolubydlící, která si zažívala náročnou pooperační noc se zvracením. Nad ránem jsem už nespala vůbec, šíleně mě bolelo břicho. Od operace i od plynů. Naštěstí mi doktorka něco píchla a přišla úleva. Zkontrolovali mě po operaci a všechno se zdálo v pořádku. Proto už také odstranili pytlík na moč. To byl obrovský pokrok, když jsem konečně mohla na záchod (i když jsem musela čůrat do nádoby kvůli bilanci tekutin).
Celý den jsem pospávala a doháněla předchozí probdělé noci. K večeru se moje spolubydlící dívala na Ulici a já jsem si najednou připadala divně. Aby taky ne. Vyskočila mně teplota a to rovnou horečka přes 38. Takže vykapat paralen, zpotit se, přeměřit. V pořádku, kleslo to. V noci jsem se budila teplem a chodila jsem často na záchod. Bylo mně divné, že pokaždé, když jsem vstala, bušilo moje srdce, jako když jsem měla málo hemoglobinu. Rozuzlení přišlo ve čtvrtek ráno. Při ranním konziliu doktoři zjistili, že vnitřně krvácím do rány a mám zvýšené CRP. Takže mi nasadili antibiotika, že to může pomoct, když ne, tak reoperace. Celý den jsem měla jsem horečku, střídavě mi kapala ATB a paralen. Jen jsem ležela a potila se a modlila se, ať nemusím na reoperaci. Bylo mně fakt blbě.