Svět zachvátil covid. Všichni se o něm bavili. V práci, doma, na internetu. My jsme si navíc život zpestřili rekonstrukcí bytu. Přestěhovali jsme se k tchánovcům a řešili zdivo, obklady, problémy s rozvody, novou kuchyň a podobné radosti. Že se mi menstruace spustila o 2 týdny dřív a trvala tak 3 týdny jsem přikládala stresu a víc jsem to neřešila.
Začátek nouzového stavu jsme trávili už v opraveném bytě, ale bez kuchyně a modlili se, aby kuchyňář svoji zakázku neodvolal. Naštěstí to klaplo a po 2 týdnech mytí nádobí ve sprchovém koutu jsme konečně mohli začít užívat novou kuchyň. Zásilka z IKEA též dorazila, rekonstrukce tak byla kompletní. Že i březnová perioda přišla dřív a trvala opět 3 týdny, mě už tentokrát trochu překvapilo, ale pořád jsem to přikládala stresu. Přece jen covid, rekonstrukce, nejistota, různé protichůdné zprávy. Všichni jsme to zažili poprvé a nikdo netušil, co se bude dít dál.
Jenže stejná situace nastala v dubnu i květnu. Týden volno, tři týdny krvácení, z toho týden opravdu silné. Jarní kontrola na nefrologii se kvůli covidu posunula až na červen a to mě do péče převzal primář nefrologie. Konzultovala jsem s ním svůj problém, protože jsem měla jsem v podezření Mirceru. Lékař si myslel, že to spolu nesouvisí. Dával příčinu dalšímu zhoršení funkce ledvin, protože jsem se začala blížit ke 400 kreatininu. Za odměnu jsem dostala nejsilnější dávku Mircery a nafasovala jsem injekce i na doma. „Odměna“ na sebe nenechala dlouho čekat.
Přes prázdniny jsem byla každý měsíc na týden uvězněná k WC, sotva jsem dojela do práce. Projít se venku bylo nemožné. Skončil jeden cyklus, za týden opět špinění a jela jsem další kolo. Cítila jsem stále větší a větší únavu. Víkendová odpoledne jsem prospala a i v práci se mně stalo, že jsem na pár minut usnula, ani nevím jak. Zadýchávala jsem se do schodů, srdce mně bušilo jako o závod.
Na konci srpna po další z „červených akcí“ jsem šla na odběry a následující den se ozvala sestřička z nefrologie: „Máme vaše výsledky a chci se zeptat, není Vám blbě?“ Musela jsem přiznat, že opravdu blbě mi je.
„Máte přímo katastrofický krvák a kreatinin se vyšplhal na 470 jednotek. Přijďte, prosím, zítra do ambulance, musíme s tím něco udělat,“ ukončila svoji řeč sestra a bylo znát, že je z toho sama rozhozená.
Byla jsem zrovna na cestě z dílny a v kanceláři jsem se regulérně rozbrečela. Šla jsem se uklidnit na halu a hlavně jsem to musela zavolat manželovi. Byl z toho stejně špatný jako já.
Následující den jsem hned ráno došla na nefrologii a dostala jsem žádanku na gynekologii. Gynekoložka byla věcná a navrhla mi dvě řešení. První bylo odstranění části děložní sliznice, což byl zákrok méně invazivní, avšak s velkou pravděpodobností, že samotný problém nevyřeší. Druhé řešení bylo radikální, odstranění dělohy. Domluvily jsme se s doktorkou, že celou situaci prokonzultuju s primářem nefrologie a dám jí vědět.
Nefrologické odběry a kontrola proběhly hned následující týden ve středu. To bylo 2. září. Hemoglobin 72. Těžká anemie. Je třeba začít jednat.
“Plánujete děti?” vypálil na mě primář.
“Ne, děti neplánuju,” odpověděla jsem hned.
“Výborně, tak to jste skvělá. Smekám před Vámi,“ řekl uznale primář a dodal, „víte, je to těžké, ale nebudeme si nic nalhávat. Ve vašem případě je těhotenství velmi rizikové a i po transplantaci by to nebylo jednoduché. Museli by Vám odebrat vajíčka a všechno by se řešilo pomocí IVF. Dáme vám ještě kontakt na chirurga do Kroměříže, co našívá peritoneální katetry a pojedete k němu na proměření,” dodal, když jsem mu řekla, že chci peritoneální dialýzu.
Takže plán na tento podzim byl jasný. Odstranění dělohy, zotavení po operaci, našití katetru a nácvik na peritoneální dialýzu. Za dva dny jsem se hlásila na hematologii na krevní trasfúzi, abych nebyla jako chodící mrtvola. V mezičase jsem se cpala červenou řepu, černým jeřábem, borůvkami a popíjela jsem Floradix, abych do sebe dostala další železitou energii. Zabralo to, závratných 94 jednotek hemoglobinu, no aspoň jsem se zadýchávala méně.
Výlet do Kroměříže za panem chirurgem byl rychlý, nakreslil mě několik čar na břicho a domluvili jsme se, že cca za 4-6 týdnů po gynekologické operaci si na 3 dny půjdu lehnout k nim a našijí mi ten zázrak. Katetr se musí nejprve proplachovat fyziologickým roztokem a až „vyzraje“, jede se s dialyzačními roztoky. To vycházelo na prosinec.
Najednou mi začalo docházet, že to, čeho jsem se strašně bála, je najednou tady. Operaci jsem měla domluvenou na 5. října, v práci jsem vše nahlásila, uzavřela a s klidným srdcem jsem odešla na neschopenku.