Blížilo se moje „výročí“. Dva roky s chronickou ledvinovou nedostatečností. Poprvé po dvou letech jsem pociťovala svoji nemoc každý den. Trápila mě únava. Velmi špatně se mě ráno vstávalo. Po obědě jsem stěží udržela oči otevřené a večer jsem mohla chodit spát v 9. Víkendová odpolední zdřímnutí se stala pravidlem. Cvičení po práci nepřicházelo v úvahu, byla jsem ráda, že jsem zvládla uvařit na další den a umýt nádobí než jsem se svalila do polohy vležmo a jen jsem tupě cvakala na internetu. V práci jsem si musela nastavit nový režim. Práce v dílně pouze dopoledne, odpoledne jsem spíše přežívala u obrazovky monitoru. Chystala jsem se na vysněnou cestu do Japonska, kde jsem měla přednášet na oborové konferenci. Těšila jsem se, zároveň jsem měla trochu obavy, jak zvládnu náročné cestování.
První týden v říjnu jsem měla nabitý program. Služební cesta do Loun, následoval přejezd do Beskyd na školení komunikačních dovedností. V pátek večer návrat domů a v sobotu jsem měla odlétat to Tokia. V Japonsku očekávali tajfun Hagibis, letadla byla postupně rušena a já do poslední chvíle nevěděla, zda tedy odletím nebo ne. Nakonec jsem se asi 2 hodiny před odjezdem na letiště do Vídně dozvěděla, že můj let zrušili. Praly se ve mně protichůdné pocity, na jednu stranu jsem byla zklamaná, zároveň se mi velmi ulevilo, že nikam nemusím. Nevěřím na fráze „asi to tak mělo být“, na tuto situaci se to však přesně hodilo. Cítila jsem se hodně unavená a ač jsem to nikomu nepřiznala, z cesty jsem měla obavy.
Podzimní pošmourné dny se vlekly, až přišel prosinec a s ním tradiční kontrola na nefrologii. Kreatinin se držel na 300, hemoglobin klesl pod 100, což vysvětlovalo tu únavu. Tabletky nestačily sytit tělo železem, na řadě byla aplikace erytropoetinu, neboli EPO. Doping sportovců, hormon zodpovědný za tvorbu červených krvinek. Dostala jsem první dávku.
„To vám udělá dobře, budete mít víc energie a musíme hodnoty držet na stejné úrovni,“ zahlásila doktorka a pokračovala dál. „Je na čase přemýšlet nad náhradou funkce ledvin a hlavně už začneme řešit vyšetření před zařazením na čekací listinu pro transplantaci. Ráda bych byla připravená, abyste vůbec nemusela na dialýzu, pokud se najde vhodný dárce,“ prohlásila lékařka, jako by se nechumelilo.
Takový obrat jsem tedy nečekala. Dialýza, transplantace, samé děsivé věci. Doktorka pokračovala ve svém monologu dál: „Příště vám sestra dá žádanky na vyšetření. Už jste přemýšlela, jakou chcete dialýzu?“ doktorka myslela na všechno.
„Peritoneální,“ hlesla jsem, přestože jsem o ní moc nevěděla.
„Výborně, to vám schvaluji, to je ve vašem případě rozumné. Tak příště za měsíc na injekci,“ uzavřela svoji řeč lékařka.
Jako bonus zvýšená hladina kyseliny močové a nález v moči, takže jsem nafasovala další lék a antibiotika. 16 ks tabletek každý den. Hezké předvánoční dárečky…
Přiznám, že to se mnou zamávalo, ale rychle jsem se oklepala. Je to všechno ještě daleko, utěšovala jsem se. Blížily se Vánoce, my jsme si s mužem jeli užít prodloužený víkend do lázní. Teplá voda, koupele a procházky působily jako balzám. Navíc hormon zabral, cítila jsem nával energie a to mi hodně vylepšilo náladu.
Překulil se další rok. 2020. V lednu jsem plánovala služební cesty, konference, začali jsme se bavit o letní dovolené a taky jsem začala hledat informace o peritoneální dialýze i transplantaci. Chtěla jsem peritoneální dialýzu, protože při ní má člověk větší svobodu (vykoupenou větší zodpovědností). Principem je výměna dialyzačních roztoků, kterou si provádí pacient sám a není tak závislý na docházení do dialyzačního střediska. S mým pracovním programem by to šlo lépe skloubit, manžel začal plánovat, kam uložíme dialyzační roztoky a jak budeme jezdit na dovolenou s kufrem plným pytlíků, desinfekce a dalších pomůcek.
V půlce měsíce jsem nafasovala další injekci a pakl žádanek na vyšetření, která je nutné absolvovat, aby lékaři rozhodli o zařazení do čekací listiny na transplantaci (o tom napíšu více v samostatném článku). Řekla jsem si, že není na co čekat. Aktivně jsem obvolala první 3 v pořadí a dostala jsem termín hned na přelom ledna a února. Tato první vyšetření dopadla dobře a co bylo nejdůležitější, v mém nejbližším okolí se našli lidé, kteří byli ochotni mi darovat ledvinu.