“Paní inženýrko, okamžitě přijeďte, máte něco s ledvinami.” Touto větou to v roce 2017 začalo. Já, 32letá, skoro čerstvá novomanželka s mnoha plány do budoucnosti. Pamatuju si ten den naprosto přesně. Konec září a ochladilo se tak, že v paneláku začali topit. V práci jsem seděla zachumlaná ve svetru a dece a řešila svou běžnou pondělní agendu. Během pobíhání po fabrice jsem zaznamenala 2 zmeškané hovory a při volání zpět mi na mysl nepřišlo, že se ozve: “nemocnice”.
Doktorka byla docela stručná: “Máte tady špatnou hodnotu související s ledvinami, viděla bych to na hospitalizaci.”
“No ale já mám jet ve středu na dovolenou,” hlesla jsem potichu.
“Běžte ještě na interní ambulanci, tam vám řeknou víc.” Víc mi rozhodně neřekli, doktorka se jen zběžně podívala na laboratorní výsledky a přísným hlasem pronesla: “Za dvě hodiny se hlaste na interním příjmu.”
Dovolená na Štrbském plese se rázem rozplynula. Místo balení pohorek a goretexové bundy jsem balila župan a pantofle. Hlavou se mně honilo tisíc myšlenek a žádná nedávala smysl.
Na příjmu interní ambulance jsem strávila asi hodinu a půl, kdy mi odebrali krev, měřili tlak a natočili EKG. A hlavně mě podrobili křížovému výslechu, od nemocí rodičů, dětských nemocí až po cestu do exotiky. Vybavovala jsem si jen, že kolem 5, 6 let se mnou naši chodili po doktorech a řešili „něco“, co se týkalo moči. Ale pamatuju si, že doktoři to tehdy uzavřeli, že to je vrozené a dalších 25 let jsem neřešila žádné problémy ani s ledvinami ani s močovým měchýřem.
Později na pokoji jsem dostala kapačku. Byl už večer, takže to byl jediný léčebný úkon. Volala jsem rodičům, kteří vše nesli docela statečně, protože i já jsem vše podávala jako že se nic neděje a jsem tu jen na pozorování. Druhý den ráno jsem měla být nalačno kvůli sonu břicha a jako bonus měl následovat rentgen plic. Zřízenec mě odvedl na chodbu, kde jsem čekala v pyžamu spolu s “civilisty”, což bylo mírně řečeno zvláštní. Po vyšetřeních jsem se konečně mohla nasnídat (obligátní nemocniční bílá káva – studená a rohlík s máslem), záhy mi donesli oběd a kapačku. Odpoledne přišel na návštěvu manžel a mohl tak být u toho, když mi nefroložka přišla sdělit, co že to se mnou je. Prozatímní diagnóza N184 – chronická ledvinná nedostatečnost stupně 3b. V ten moment jsem ani netušila, že něco takového existuje. Pořád jsem to nebrala nijak vážně. Muž si ale přes noc všechno nastudoval a byl tak mnohem víc vyděšený. Šli jsme se projít na chodbu, ale záhy jsme seděli na lavičce a já jsem ho utěšovala, že se přece nic neděje. Nasadí mi léčbu a život jde dál. Co to vše bude obnášet jsem neřešila.
Večer jsem opět dostala kapačku a informaci, že ráno mi budou asi dělat stěr z močové trubice a mám opět být nalačno. Pro zpestření mi zakázali i pít. Byla jsem vyděšená z toho stěru (kdybych věděla, co mě čeká později, nějaký stěr by mě už naprosto nechal klidnou). Ráno informace, že mám jít na CT a podle toho se rozhodne, co dál. Na cétéčko jsem čekala snad do 11 a potom mi doktorka řekla, že musím vydržet, protože urolog chce provést jedno vyšetření v narkóze. Byla jsem už více než 12 hodin bez vody a jediné, co jsem mohla dělat, bylo vyplachovat si pusu. Volala jsem kamarádce, pochodovala jsem po chodbě a všechny moje myšlenky se soustředily na to, až se budu moct napít. Na sál jsem jela kolem druhé. Vyšetření bylo rychlé a už před třetí jsem dospávala na pokoji. Ani se není čemu divit, že na večeři jsem se vrhla jako zvěř. Naštěstí lékaři usoudili, že už nemá cenu, abych dál ležela v nemocnici, a pustili mě ještě to odpoledne domů.
Po návratu doma tísnivá atmosféra, kdy jsme s mužem na střídačku brečeli ve sprše a na střídačku hledali na Googlu, co že to vlastně mám. V následujících 2 týdnech jsem si pobyla doma na neschopence a měla jsem najednou mraky volného času. Chodila jsem na vycházky a přemýšlela, přemýšlela a snažila jsem se srovnat s celou skoro až absurdní situací. Vždyť jsem dosud byla zdravá jako řípa. Sportovala jsem, jedla jsem vyváženě, alkoholu jsem vypila za celý život tolik, co někteří moji vysokoškolští spolužáci za semestr a nikdy jsem nekouřila. No a najednou mi to začalo docházet. Konečně mi začaly dávat smysl všechny události a detaily posledních 3 let, kdy jsem trpěla různými drobnými neduhy, a které souvisely s ledvinami, ale byly tak neurčité a obecné, že mohly být příznakem jakéhokoliv stavu. A postupně se zhoršovaly. Občas mě bylo špatně po jídle. Lehká nevolnost, někdy průjem, pocit na zvracení. Až později mě došlo, že to bylo vždy v čase, kdy jsem držela redukční dietu = dietu se zvýšeným obsahem bílkovin. Zaručeně nejhůř mě bylo, když jsem si nasadila “očistný” program Whole 30. Vydržela jsem 3 dny. Tehdy jsem měla trauma z cesty autobusem z práce a blicí pytlík jsem vozila v tašce preventivně. Občas mě bolela hlava. Ne moc, ibalgin či dva to spravily, ale bolest se vracela čím dál častěji a trvala i několik dní. A hlavně únava. Nikdy před tím jsem se necítila tolik unavená. Chodili jsme s mužem na tenis a já byla vyřízená už po první hře a večer jsem se cítila, jako kdybych uběhla 20 km. Ubývalo mi energie na pravidelné cvičení a v práci jsem se po dopolední práci na dílně svalila do křesla a zbytek šichty přežívala. Neschopenka však pro mě byla příležitost si konečně pořádně odpočinout a srovnat si myšlenky. Prostě jsem teď nemocná, je to vážné, ale snesitelné a život jde dál.